Video k příběhu naleznete zde.
Doma v Makedonii se jim nežilo kdoví jak. Milo i jeho žena Suzana sice měli práci, ale pro své dva syny si vysnili lepší budoucnost. Když se řízením osudu dozvěděli o programu, kterým česká vláda zve lidi určitých profesí a z vybraných zemí k uplatnění v České republice, rozhodli se pro tuto cestu. Co měli, prodali, léty shromažďovaný majetek a úspory proměnili na 10 tisíc eur a jen s osobními zavazadly vyrazili za perspektivní budoucností.
Osud jim jejich rozhodnutí ovšem nijak neulehčil. Během prvních dnů pobytu je vyhledala jistá agentura a nabídla se, že vše vyřídí. „Naslibovali toho hodně. Řekli, že zajistí povolení k pobytu, bydlení i práci,“ svěřil se nám se smutkem v hlase Milo Atanasov. „Samozřejmě z toho nebylo nic,“ pokračuje jeho paní. „Peníze zinkasovali a vše byl z jejich strany podfuk. Když mě po čase na ulici kontrolovala policie a já se prokázala obdrženým povolením k pobytu, ukázalo se, že je neplatné. Skončila jsem na policii, děti v dětském domově a manžel bez práce a prostředků, vlastně na ulici.“
„Do práce, kterou mi našli, jsem chodil tři měsíce a nedostal za ni ani korunu. Během krátké doby jsme přišli úplně o všechno,“ doplňuje manželku Milo.
Situace k uzoufání. Mnohý by se na místě Atanasových se svěšenou hlavou vrátil do původní vlasti. Neudělali to. Nevzdali se. Navíc konečně našli lidi, co jim opravdu pomohli. „O existenci Sdružení pro integraci a migraci jsme se dozvěděli od známých,“ přibližuje paní Suzana, kde hledali pomoc.
Sdružení pro integraci a migraci za podpory ESF pomáhá legálně žijícím cizincům v ČR zapojit se do společnosti. Koordinátor projektu Pavel Duba si na první setkání s Atanasovými dobře vzpomíná: „Na jedné straně byla ta rodina zcela na dně. Na druhé straně z nich sálalo obrovské odhodlání to nevzdat a poprat se s tím. Byla to obrovská deviza, protože když jsou sami naši klienti aktivní, vše se daří snáz.“
Postupovalo se krok za krokem. Nejdříve bylo nutné dát do pořádku dokumenty, pak hledat vhodné ubytování, následně zaměstnání. „Do jisté míry je to o spolupráci s úřady práce, využíváme však i jiné kontakty. Důležité je, abychom lidem, jako jsou Atanasovi, našli nejenom práci krytou řádnou pracovní smlouvou, ale i takovou, při které by nebyli nijak kráceni na svých právech. Bývá to někdy těžké, zvláště uvědomíme-li si, že naši klienti jsou ochotni vzít i takovou práci, o kterou dnes už mnozí Češi nestojí,“ přibližuje Pavel Duba náplň projektu.
„Pracuji jako údržbář elektroinstalace na jednom velkém pražském stadionu. Baví mě to. Doma v Makedonii jsem byl také údržbářem, v jedné fabrice, a tak nebyla nutná ani nějaká zvlášť dlouhá rekvalifikace,“ pochvaluje si svoje dnešní zaměstnání Milo.
Práci našla i jeho žena. „Jsem spokojená, ale nyní se mi naskytla příležitost absolvovat kurz pro tlumočnice v oblasti sociálních otázek a ta práce by se mi hodně líbila,“ říká paní Suzana.
Dalo by se říct, že vše nabralo dobrý směr. Starší syn Atanasových si už sám našel práci a mladší už ve škole bere češtinu jako svůj rodný jazyk. „Mekedonštinu už zapomněl,“ směje se jeho táta a vysvětluje, že v rámci rychlejší integrace se i doma snaží všichni mluvit česky.
Jenže kus cesty Atanasovým zbývá ještě dojít. „Hlavní je, abychom od úřadů získali povolení k trvalému pobytu,“ přibližuje prioritu nejbližšího období otec rodiny. My o tom rozhodovat nemůžeme, ale takoví, jako Atanasovi si to plně zaslouží. Postavili se směle osudu a o právo najít u nás novou vlast si vysloužili svou nezdolností.