Je mi líp

Život s duševním onemocněním nebývá úplně jednoduchý. Nemoci duše jsou ve společnosti stále ještě trochu tabu – a řada lidí ze strachu, že budou označeni za blázna, odbornou pomoc ani nevyhledá.

Monika Karásková (42) pomoc dlouho odmítala, dokud si nesáhla na úplné dno. „Byla jsem takové to citlivé dítě – dělala jsem si ze všeho hlavu, často se trápila, třeba i kvůli problémům ostatních lidí,“ začíná své vyprávění. Vdávala se poměrně mladá, brzy se jí narodila dcera. Vše vypadalo idylicky, jenže manžel potajmu utrácel veškeré jejich peníze a nadělal velké dluhy. Zhruba v té době se u ní začaly střídat návaly radosti s návaly smutku a beznaděje. Dluhy rostly, přišla o práci… „Byla jsem pod tlakem, nejedla jsem, nevěděla kudy kam. Začala jsem pít alkohol…,“ vzpomíná na neveselé období.

Po dlouhém přemýšlení se Monika rozhodla manžela opustit a vrátila se s malou dcerkou k rodičům. Soužití dvou generací ale nebylo úplně ideální. Když pak Monice tragicky zemřel synovec, bylo toho na ni víc, než byla schopná unést. Rozhodla se svoje trápení ukončit. Pokus o sebevraždu jí naštěstí nevyšel. Díky tomu se ale dostala do péče psychiatričky, která odhalila, co stojí za rozkolísaností nálad - diagnostikovala jí bipolární poruchu. Ale hlavně ji nasměrovala na spolek Masopust, který v Chomutově pomáhá lidem s duševním onemocněním. Před dvěma lety založil Masopust klub Esprit, kde se mohou tito lidé bezplatně zapojit do řady aktivit – arterapie, muzikoterapie, trénování paměti, mohou chodit na plavání nebo na tzv. skupinu, kde si všichni povídají.

V Espritu našla pomoc i práci

„Do Espritu jsem začala chodit na jógu, přišlo mi, že se potřebuju zklidnit a jóga mi v tom pomáhala. Další aktivity jsem nejdřív odmítala, ale z klubu mi pořád posílali SMS a vytrvale mě zvali, tak jsem se překonala a postupně si vyzkoušela vše. Zjistila jsem, že je to tu moc fajn, a dnes je to taková moje druhá rodina,“ říká Monika. I díky pravidelné medikaci se její stav natolik zlepšil, že po pár měsících, co do Espritu docházela, jí nabídli práci! Monika s nadšením přijala. Musela ale nejprve absolvovat kurz pracovníka v sociálních službách a také počítačový kurz.

Od ledna pracuje pro Esprit jako peer konzultantka (tedy člověk s vlastní zkušeností s duševním onemocněním a uzdravováním se z něj). „Chci šířit osvětu o duševních nemocech, aby se lidé nestyděli, že chodí k psychiatrovi, a chci také předat svoje zkušenosti, protože vím, jaké to je,“ vysvětluje Monika. Vystupuje při přednáškách pro školy a další instituce, kde přibližuje svůj životní příběh a boj s nemocí, pomáhá klientům Espritu, ale i klubu jako takovému.  „Pro klienty je dobrá její vlastní zkušenost, mohou se s ní bavit otevřeně o všem – třeba bez obav přiznají, že si sami vysadili léky,“ popisuje vedoucí klubu Jana Matoušková. Monika má na starosti také administrativu – píše zápisy z porad, kontaktujte klienty s nabídkou aktivit apod.

Kromě toho se zapojila i do chomutovského dobrovolnického centra, které se organizačně podílí na nejrůznějších akcích pro veřejnost, ale hlavně už čtyři roky nepije a nekouří. Protože bere svědomitě léky, výkyvy nálad ji už netrápí. Zkrátka obrat o sto osmdesát stupňů. „Hodně mi pomohla rodina a dcera, stáli pořád za mnou. Za mnohé vděčím také Janě,“obrací se Monika na Janu Matouškovou a dodává, že na to někdy z legrace naráží i její rodina: „Když se s mámou o něčem dohaduji, tak mi občas řekne – no, Janu bys určitě poslechla…,“ směje se dnes už šťastně Monika. 

ENGLISH VERSION