Život na zámku aneb mikrojesle v Litomyšli

Jmenuju se Jirka a budou mi tři roky. Mám dva starší bráchy a bydlíme v Litomyšli. Když jsem se narodil, máma musela převzít naši rodinnou firmu. Nejdřív mě a bráchy hlídala babička. Asi jsme jí dávali zabrat - já si to tedy nemyslím, ale je fakt, že rád na všechno lezu a vůbec mám spoustu energie, tak máma rozhodla, že mě bude občas dávat do soukromé školky. Jenže to zas stálo hodně peněz (tomu teda nerozumím, ale říkala to máma).

Jednoho dne jsme šli na návštěvu k nějakým tetám, které mají taky děti. Ty tety bydlí na zámku a mají to doma moc pěkné. Je tam pokoj na spaní, pak pokoj plný hraček, kuchyně a velká chodba. Nejlepší je, že všechny pokoje jsou průchozí, takže se tam dá krásně probíhat a hrát si na honěnou. Máma mě odvedla do toho hracího pokoje. Už jsem vám říkal, že je tam týpí? Moc se mi tam líbilo. Máma řekla, ať si hezky hraju, že si dá s tetama v kuchyni kafe. Takže jsem se nebál. A navíc v tom pokoji byly se mnou i další děti, a tak jsme si hrály spolu. Pak jsem zjistil, že máma odešla, ale vlastně mi to nevadilo, protože ten hrací pokoj je fakt prima.

No a takhle to je už několik měsíců. Tři dny v týdnu chodím za svými kamarády na zámek. Prý se to jmenuje mikrojesle. Máma si mezitím může zařídit, jak ona říká, pracovní věci. Většinou to je tak, že si nejdřív hraju, pak jdeme na procházku, pak je svačina, po obědě spíme. Jídlo mi připraví máma a dá mi ho s sebou. Mám to tam rád. Když mě máma přijde odpoledne vyzvednout, tak se mi vlastně domů ani moc nechce.

V litomyšlských mikrojeslích panuje opravdu rodinná atmosféra. Náhodný návštěvník jen těžko rozliší, kdo je pečující osoba a kdo maminka, která tam zrovna přivedla své dítě. „Když jsem pracovala v Dánsku, tak moje kolegyně jen velmi těžko chápaly naší tříletou rodičovskou. U nich je běžné, že maminky malých dětí mají možnost hlídání, aby mohly chodit do práce,“ popisuje Jana Urbanová z Rodinného centra Litomyšl. „Napadlo nás zřídit něco takového v Litomyšli a možnost požádat o dotaci z Operačního programu Zaměstnanost přišla velmi vhod,“ dodává.

Mikrojesle jsou zařízení péče o děti od 6 měsíců do čtyř let věku v kolektivu maximálně čtyř dětí. Na každé dvě děti připadá jedna pečující osoba. Mikrojesle v Litomyšli využívá aktuálně 8 dětí přibližně ve věku Jirky. Nejmladšímu bylo v době nástupu osm měsíců, ale přišel společně se starším bráškou.

Provozní doba mikrojeslí je zhruba od půl osmé do pěti hodin. Čas se upravil tak, aby rodiče vyzvedli své děti v klidu a nemuseli běžet z práce takříkajíc s jazykem na vestě. Děti se v zařízení různě střídají, žádné sem nechodí na osm hodin denně pět dní v týdnu. Pořád ale platí, že najednou tu mohou být maximálně čtyři děti. „Podporujeme hlavně rodinu, ne kariéru. Nechtěli jsme mít čtyři klientky a čtyři děti, které tu budou od rána do večera, “ říká Jana Urbanová. Maminky svoje požadavky zapisují na sdílený disk a z nich se pak vytvoří docházka.

O děti se starají celkem čtyři chůvy, které pracují na poloviční úvazky a jedna na DPP. Některé z nich mají v mikrojeslích i svoje vlastní děti, což ještě víc podporuje rodinný charakter zařízení. Všechny musely absolvovat rekvalifikační kurz. Prostory, ve kterých mikrojesle sídlí, poskytlo město Litomyšl. Původně to byl služební byt pro vedení místní galerie. Byt se musel vymalovat a vybavit nábytkem. Náklady uhradila dotace. Díky ní je služba pro rodiče zdarma. Musí jen zajistit jídlo a podílejí se na společných výdajích typu papírové utěrky, čaj, šťáva apod. „Mikrojesle jsou pro mě doslova záchrana, která přišla v pravý čas,“ uzavírá maminka Jirky.